O Kanárských ostrovech koluje celá řada mýtů a legend. Jedni mají ostrovy za místo, kde se rozkládala zahrada Hesperidek, jiní za ostrovy šťastných. Výjimkou nejsou ani teorie, v nichž se o ostrovech mluví jako o pozůstatcích ztracené Atlantidy. V Homérových spisech se zase můžeme dočíst o lidech, jimž se dostalo požehnání a mohli tak zažít nekonečnou rozkoš v krajině neznající zimu. Že by to byly Kanárské ostrovy?
Mnoho let před příjezdem prvních Evropanů patřily ostrovy Guančům. Ti přišli pravděpodobně z Afriky v prvním nebo druhém století před naším letopočtem. Dodneška je záhadou, jak se na ostrovy dostali. Nenašlo se totiž nic, co by alespoň zdánlivě připomínalo něco, na čem by mohli připlout. Navíc podle domněnek měli Guančové strach z vody.
Podle archeologických nálezů žili převážně v jeskyních, kde také chovali kozy pro mléko a maso. Části jeskyň jim sloužily jako sýpky na obilí, které pěstovali pro svou obživu. Jen zřídka rybařili. Guančové, stejně jako staří Egypťané, své mrtvé mumifikovali. Proč, na to dodnes nikdo nepřišel.
Prvními cizinci, kteří se na Gran Canarii objevili, byli nejspíš Arabové. Španělé sem připluli až ve 14. století, o oblast měli ale zájem i Portugalci, a tak následujících sto let zažívaly celé Kanárské ostrovy kruté boje, jejichž výsledkem byly tisíce mrtvých. Hlavně na straně statečných, bohužel ale chabě vyzbrojených Guančů. Konečné dobytí Gran Canarie se datuje k 29. dubnu 1483.
Po objevení Ameriky byl ostrov Gran Canaria zastávkou na cestě do Ameriky a základnou pro lodě z celého světa. Kvůli zásobám vína a cukrové třtiny se v 18. století staly Kanárské ostrovy častým terčem pirátů, v té době zároveň došlo k plnému podřízení Španělsku. V roce 1852 zde vznikla zóna volného obchodu. V roce 1978 v průběhu reorganizace správního systému Španělska dostalo souostroví a s ním i Gran Canaria status autonomní oblasti.
