O nejstarších dějinách Kanárských ostrovů existuje řada mýtů a legend. Byly totiž považovány za:
Prvními známými obyvateli ostrovů byli Guančové. Přišli nejspíše z Afriky ve 2. století před naším letopočtem, dodnes je však záhadou jak. Žádné pozůstatky plavidel z té doby se totiž nikdy nenašly, navíc se prý Guančové báli vody. Žili v jeskyních, v nichž měli sýpky na vypěstované obilí, chovali kozy a vyráběli si předměty ze dřeva, kostí, hlíny či kamene. Své mrtvé mumifikovali, ale dosud se neví proč.
Po Arabech na Kanárské ostrovy připluli ve 14. století Evropané. Prvním kolonizovaným se stal prostřednictvím janovského mořeplavce Lancelotta Malocella ostrov Tytheroygatra, dnešní Lanzarote. Roku 1402 vypukl skutečný boj, když normanský baron Jean de Béthencourt ve službách kastilského krále Jindřicha III. obsadil také Fuerteventuru, avšak zálusk na ostrovy si dělali i Portugalci. Celých dalších sto let se na Kanárech urputně válčilo, Guančové postupně vyklízeli pozice a na konci 16. století jich zůstala sotva tisícovka. Konečné dobytí Gran Canarie se datuje k 29. dubnu 1483.
Později se ostrovy staly zastávkou na plavbách do Ameriky. V prvních desetiletích 18. století odešla velká část obyvatel ostrovů kvůli špatné hospodářské situaci do Latinské Ameriky. Aby toho nebylo málo, začali na ostrovy pravidelně útočit piráti, které lákaly zdejší zásoby vína a cukrové třtiny.
V 19. století, kdy již ostrovy plně náležely Španělsku, patřilo k nejdůležitějším způsobům obživy ostrovanů pěstování banánů a vína, později též rybolov. Roku 1852 tady vznikla zóna volného obchodu. V roce 1978 v průběhu reorganizace španělského správního systému dostaly Kanárské ostrovy status autonomní oblasti.
