Homérovy pověsti o Djerbě říkají, že u jejích břehů stanul kdysi i sám Odysseus při své cestě z Tróje. Tehdy prý připlul do dosud nepoznaných vod u překrásného pobřeží, kde jeho muže uvítali přívětiví obyvatelé a nabídli jim lótos – „plody zapomnění“. Kdo ochutnal, už prý nikdy nechtěl ostrov opustit. Když Odysseus zjistil, co se s jeho muži stalo, donutil je z ostrova odejít. Posádka plakala a prosila, aby mohla na tomto nádherném místě zůstat. Odysseus je musel přivázat k pryčnám lodi a rychle odplout na moře.
Prvními obyvateli země byli už ve 12. století před naším letopočtem Féničané. Nejslavnější období se ale datuje do let mezi 6. a 5. stoletím, kdy bylo Tunisko známé jako Kartágo, velký městský stát, kterému tehdy patřila většina území západního Středomoří.
Do historie vešly tři tzv. punské války mezi Kartágem a Římem. I dnes se v učebnicích dějepisu můžeme dočíst o slavném vojevůdci Hannibalovi, který vedl svou armádu včetně válečných slonů přes Ibérii (dnešní Pyrenejský poloostrov), Pyreneje, jižní Galii a Alpy až na Apeninský poloostrov. Ačkoliv jeho tažení neskončilo vítězstvím, dodnes se považuje za jednoho z nejgeniálnějších stratégů a představuje vděčný námět pro knihy a řadu životopisných filmů.
V roce 146 před naším letopočtem bylo Kartágo definitivně poraženo a podrobeno Římem. Kromě období mezi léty 439 až 533 našeho letopočtu, kdy se do Tuniska dostali Vandalové a území si podmanili, vládli Římané v Tunisku až do roku 648, než se vlády zhostili Arabové.
V průběhu následujícího tisíciletí si v Tunisku předávaly vládu arabské a berberské dynastie, které následně vystřídali Turci. Na dlouhá staletí se Tunisko stalo součástí Osmanské říše. V této souvislosti nelze nezmínit jméno slavného piráta Barbarossy, přezdívaného Rudovous, který Tunisko roku 1535 pro Turky dobyl a zbudoval si tu svou základnu. Pro Tunisko to bylo dlouhé období charakterizované pirátstvím, které bylo v té době v podstatě výhradním zdrojem příjmů obyvatel. Po čase, jako za tuniské historie už mnohokrát, se tehdejší tuniský bej prohlásil vladařem.
Větší změny na tuniském území nastaly ve druhé polovině 19. století, kdy do Tuniska vtrhli Francouzi, a tuniský bej byl donucen podepsat smlouvu ustanovující francouzský protektorát. V průběhu druhé světové války zažilo Tunisko nejtěžší boje v letech 1942 a 1943.
Po skončení války byl v Tunisku čím dál patrnější nacionalistický tlak na francouzskou vládu, který roku 1956 vedl k vyhlášení Tuniska jako nezávislého státu. Ustavující shromáždění 25. července 1957 sesadilo sultána Muhammada VIII., deklarovalo Tuniskou republiku a zvolilo Habíba Burgibu prezidentem.
V zemi se začal postupně modernizovat sociální systém a ekonomika, což šlo ruku v ruce s potlačováním vlivu náboženských vůdců. Islám byl vnímán jako překážka v rozvoji moderního státu. Ačkoliv byl Burgiba v roce 1975 zvolen doživotním prezidentem, sílící radikalizace islamistů vedla roku 1987 k pokojnému palácovému převratu. Burgiba byl prohlášen za duševně i fyzicky nezpůsobilého vykonávat úřad a na jeho místo nastoupil ministerský předseda Zín Abidín bin Alí.
Za období jeho vlády byly utiskovány opoziční politické strany, cenzurována média včetně internetu a o náboženské svobodě nemohla být řeč. Pronásledována byla tuniská inteligence i političtí aktivisté. Z kraje 90. let se mu povedlo zkrotit islámskou opozici a tím si na svou stranu získat i veřejnost. Zajistil ostatním stranám možnost podílet se na vládnutí v zemi a omezil policejní represe. Vztahy se zahraničím se začaly ubírat směrem k vzájemnému dialogu. Bin Alí byl pak zvolen ještě v letech 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. O rok později začalo docházet k nepokojům, které vyústily v tzv. Arabské jaro.
První vlna nevole se zvedla na konci roku 2010 jako ohlas na upálení mladého prodavače na protest proti tíživým životním podmínkám a problémům s nezaměstnaností. Nepokoje se začaly šířit napříč celou zemí a na začátku roku 2011 vedly k abdikaci prezidenta Zína Abidína bin Alího, který poté uprchl do Saúdské Arábie. Protesty a demonstrace následně propukly v celé řadě dalších států.
Volby vyhráli islamisté ze Strany obnovy, kterým se ale dostalo pramalé podpory. Po sérii dalších protestů a krvavých konfliktů následovalo dlouhé vyjednávání s opozicí a nakonec byl ustaven přechodný nepolitický kabinet. Dne 22. prosince 2014 byl ve svobodných volbách zvolen prezidentem Al-Bádží Qáid as-Sabsí.
