První Evropan, španělský mořeplavec Alonso de Ojeda, připlul na Curaçao 26. července 1499. V té době žilo na ostrově přibližně 2 tisíce původních obyvatel. Většinu z nich Evropané do několika málo let zotročili a převezli na Hispaniolu (dnešní Haiti a Dominikánská republika).
Trvale se Španělé na Curaçau usadili v roce 1527. Na ostrov dovezli nové druhy zvířat, hlavně koně, ovce, kozy, prasata a skot, a mnohé druhy stromů a rostlin.
Díky své strategické poloze a možnosti využívat k obchodování přírodní přístav se Curaçao stalo velmi žádaným územím. Na atraktivitě získalo také díky výrobě soli (zejména pro uchování ryb) a všestrannému využití černého dřeva.
Nizozemcům se podařilo obsadit ostrov v roce 1634. Začali s pěstováním komerčních plodin – indiga, bavlny, tabáku a cukrové třtiny, což vedlo k masivnímu přílivu otroků.
V 17. a 18. století Curaçao profitovalo zejména z obchodu s africkými otroky. V roce 1674 byl vybudován svobodný přístav, což Curaçau pomohlo upevnit klíčové postavení v mezinárodní obchodní síti.
Avšak tlak ze strany Anglie a Francie vyústil v roce 1713 ke vpádu Francouzů, což mělo pro ostrov fatální následky. Již nikdy se z nich nevzpamatoval a ztratil tak nadobro výsadní postavení v karibské oblasti.
Otroctví, jehož dějiny na ostrově shrnuje muzeum Kurá Hulanda, bylo na Curaçau zrušeno v roce 1863. To vedlo k vlně migrace na okolní karibské ostrovy, zejména z důvodu možnosti práce na plantážích.
Bývali otroci, kteří zůstali, byli většinou nuceni pracovat u svých bývalých vlastníků jako nájemní farmáři, za což se museli zříkat většiny své sklizně. Tento systém přetrval až do začátku 20. století.
Do roku 1914 představovala pro Curaçao stěžejní odvětví obchod, zemědělství a rybolov. To se rychle změnilo s výstavbou ropné rafinérie po nalezení rozsáhlých zásob ropy ve Venezuele. 40. a 50. léta se nesla ve znamení modernizace a ekonomické prosperity. Důležité milníky z dějin ostrova představuje Curaçao Museum.
