Nejstarší doložené osídlení albánského území ilyrským kmenem Albanoi pochází z doby kolem roku 2000 před naším letopočtem. V průběhu 8. století př. n. l. se sem dostávali Řekové (založili význačné město Butrint, dnes součást UNESCO) a od 2. století př. n. l. Římané. Díky Římské říši v oblasti vznikla řada staveb včetně silnice Via Egnatia.
Po rozdělení impéria se Albánie stala až do roku 1204 součástí Byzantské říše.
Po existenci první albánského státního útvaru (Arbešské knížectví ve 12. století) a vládě srbského cara Štěpána Dušana začali do země pronikat osmanští Turkové. Dveře jim otevřel především triumf v bitvě na Kosově poli (1389) a natrvalo je neuzavřeli ani národní hrdinové v čele s Gjergjem Kastriotim Skanderbegem z Krujë (vládl 1444-1468).
Od 16. století docházelo k pomalé, avšak trvalé islamizaci obyvatelstva.
Nejvýraznějším zástupcem albánského národního hnutí, které se začalo rozvíjet v polovině 19. století, byla tzv. Prizrenská liga. Samostatnost ve formě republiky Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 v rámci balkánských válek. K jejím vůdcům tehdy patřili Hasan Prishtina a Ismail Qemali. Evropské mocnosti jí garantovaly autonomní status pod svrchovaností tureckého sultána.
V roce 1928 prohlásil Ahmet Zogu zemi za království, jemuž pak vládl jako Zog I.
Po peripetiích první a druhé světové války se k moci v Albánii dostali komunisté v čele s Enverem Hodžou. Lidovou republiku vyhlásili 11. ledna 1946, brzy poté proběhlo znárodnění a do ústavy se zakotvilo budování socialismu. Moderní dějiny Albánie se nesou ve znamení postupné spolupráce s Jugoslávií, se Sovětským svazem a nakonec s Čínou.
Na přelomu 80. a 90. let proběhl v Albánii proces demokratizace. V roce 2009 se stala členem NATO a oficiálně požádala o vstup do EU.
