Území dnešní Černé Hory bylo od počátku letopočtu osídleno Ilyry. V 10. století tu vzniklo knížectví Zeta, zničené v 15. století Turky. Část jeho obyvatel uprchla do nepřístupných horských oblastí a tam založila samostatný stát nezávislý na Osmanské říši.
Na rozdíl od ostatních balkánských zemí, islamizovaných při výpadech Osmanské říše, tak Černá Hora většími změnami náboženského složení neprošla. Roku 1852 na trůn nastoupila dynastie Petrovićů-Njegošů a v roce 1914 se zapojila spolu se Srbskem do první světové války na straně Dohody.
V lednu 1916 sice byla země obsazena rakousko-uherskou armádou, avšak po její porážce v roce 1918 Černá Hora vstoupila jako samostatná správní jednotka do nově se formující Jugoslávie.
O čtyři roky později je většina území Černohorského království spojena s Bokou Kotorskou do nově vytvořené Zetské oblasti. Roku 1929 přestaly existovat hranice původního království a celá Černá Hora byla s někdejší Republikou Dubrovník, Hercegovinou, jihozápadem Srbska a severem Kosova začleněna do Zetské bánoviny.
Za druhé světové války, kdy byla Jugoslávie obsazena jednotkami nacistického Německa, došlo k obnovení Černohorského království jako loutkového státu Mussoliniho Itálie.
Po válce se Černá Hora stala jednou z republik socialistické jugoslávské federace. Po jejím rozpadu na konci 80. let Černá Hora zůstala spojena s Miloševićovým Srbskem. Nezapojila se sice do války, ale zároveň nesla následky embarga na svého mocnějšího partnera a ekonomické krize, což přineslo výrazné snížení životní úrovně.
Vzrůstající nespokojenost se společným svazkem se Srbskem se projevila v květnovém referendu roku 2006, v němž se většina obyvatel vyslovila pro samostatnost země. Nezávislosti Republiky Černá Hora byla vyhlášena 3. června a členem OSN se nový stát stal 28. června 2006.
Koncem roku 2010 oficiálně udělila Rada Evropské unie Černé Hoře status kandidátské země, přístupové rozhovory začaly dva roky poté.
