I přes poměrně různorodé prostředí kvarnerského regionu je pro něj z historického hlediska typické střídání několika silných mocenských vlivů. Ve starověku to byla Římská a později Byzantská říše, ve středověku Benátská republika a Habsburské mocnářství a po napoleonské epizodě na začátku 19. století postupně Rakousko-Uhersko, Itálie a Jugoslávie.
O většinu nejstarších dochovaných známek osídlení Kvarneru se zasloužili Římané. Oblast začlenili do svých Ilyrských provincií a založili první osady. Cres nazývali Crepsa, Krku říkali Curictum a Rab pojmenovali Arba. Na místě dnešní Rijeky vyrostla Tarsatica, časem chráněná mohutným opevněním (Liburnský val).
Po zániku Římského impéria tady svou moc uplatňovala Byzantská říše, ale již v 7. století přicházejí Chorvaté – první Slované. Nejvýraznější rozvoj samozřejmě zažívala Rijeka, která ve 13. století za vlády aquilejských patriarchů získala titul města. V roce 1471 se stala majetkem Habsburků, naopak Benátčané se prosadili hlavně ve městě Rabu.
Benátské republice patřil do roku 1797 také Cres, zatímco Rijeka obdržela roku 1717 statut svobodného přístavu. Po porážce Napoleona v regionu posílilo svůj vliv Rakouské císařství (po roce 1867 Rakousko-uherská monarchie).
Přestože po rozpadu Rakouska-Uherska na konci první světové války (1918) nadpoloviční většina obyvatel Rijeky hlasovala pro připojení k Italské republice, část města připadla nově se rodící Jugoslávii. Jihoslovanský stát získal i všechny ostrovy v Kvarnerském zálivu (s výjimkou Cresu, který společně s blízkou Istrií též spadal pod Itálii).
K začlenění do socialistické Jugoslávie v případě celé Rijeky a Cresu došlo po druhé světové válce (1947). Součástí samostatného Chorvatska se kompletní Kvarner stal o 46 let později.
